„Za 10 minut se odkryje největší tajemství dnešního dne. Bude dršťková polívka nebo ne,“ ptá se Ondřej v 9.50 místního brněnského času v kanceláři.
Dnes je totiž čtvrtek a čtvrtek je dnem Omáčkárny, která v deset hodin zveřejňuje kompletní, a nutno dodat, že bezkonkurenční, polední menu.
No a je to tady. Dršťková sice dneska nebude, ale zato taková fazolová nebo zeleninová. Hmmm. Ale pak to jede — pečený bůček, rajská, karbanátek, vrabec, guláš, uzený hovězí jazyk, pečené kuře, vepřenky s cibulí a hořčicí nebo třeba kynuté borůvkové knedle. Tak to je jen část dnešní nabídky. Sem tam bývá i máslák s brkaší a ten když zapíjíte Poličkou, tak to je paráda.
Omáčkárna je prostě taková klasická česká (řekněme) restaurace, na křižovatce Smetanovy a Botanické. Je to jeden z firemních benefitů, který do studia zavedl David. Chodil tam totiž dříve než celé studio vzniklo. Jeho historky o paní kuchařce s „těmi prostě starými pecemi, v kterých peče ta nejlepší kuřata v Brně“, a která předala svůj um na další generaci omáčkárenských mistrů, jen tak nezapomenete. Protože když má něco takto chutný příběh, tak tomu nevadí trochu více soli nebo malinko mastnější receptury. Prostě to funguje. To si při práci se značkami všichni uvědomujeme.
Je to hodně o zážitku. Vidět ty neuvěřitelně šťastné tváře, například tu normálně dost vážnou tvář Radka, když mu přinesou na stůl kachničku se zelím a knedlema… to je ta nejlepší reference. A ty fascinované výrazy při placení, kdy platíte poloviční polívku a máslák a bohatě vám stačí stovka. No kdyby se takovými fotkami výrazů při jídle či po jídle chlubila Omáčkárna někde na webu, tak by musela svoji kapacitu přinejmenším ztrojnásobit.
Takže Omáčkárnu (resp. restauraci Podloubí na Smetanově ul.) můžeme vřele doporučit. Jen tam nechoďte ve čtvrtek kolem 12.00, abychom si měli kam sednout. Nejpřesnějším výrazem pro tuto kuchyni je asi tradiční česká orgasmická kuchyně.
Josef Káles
